Ötztalské Alpy - výstup na Wildspitze - 3768 m n.m.

Na začátku dalšího cestovatelského zápisku chci upozornit na pár drobných změn. Místo původně plánovaného Mont Blancu vyrazila naše čtyřčlenná skupinka kvůli lavinovému nebezpečí "jenom" do Ötztálských Alp (vrcholy okolo 3500 m). Deník byl tentokrát svěřen mně – Martině – a Bergführer Fanda se spokojil s pouhým fotografováním.

Sobota 23.4.: Odjezd byl naplánován v šest hodin ráno z Prahy. Tomáš "Bedřich" s Evou, nejdůležitější členové výpravy kvůli autu, dorazili celkem přesně i bez bloudění velkoměstem z Liberce. Po rychlém seznámení se (internet je zkrátka skvělá věc) jsme přemluvili kufr auta, že se nám tam naše "almary" (batohy) a spousta dalších maličkostí přeci jenom vejde. I další navigátorskou zkoušku, průjezd Prahou směrem na dálnici na Brno, zvládla Eva na jedničku. Frčeli jsme si to dále nádherným slunečným, i když sychravým ránem přes České Budějovice na Linz, Salzburg, Innsbruck až do údolí městečka Ötz. V brzkých odpoledních hodinách jsme již stavěli stany v prázdném kempu ve Winkle nedaleko Söldenu (tam byl kemp zavřený, i když se pyšnil honosnými nápisy celoročního provozu) za přihlížení místního zvířectva a hluku nedalekých cementáren v kombinaci s motory aut. Majitelka úplně prázdného kempu uvítala vřele nejenom nás, ale určitě i naše peníze, protože jsme tam zůstali během našeho týdenního volna nakonec celkem tři noci.


Hezká loučka, v pozadí vodopád.
U vodopádu.


První zasněžené dvoutisícovky.


Neděle 24.4.: Na první horský den jsme si zvolili aklimatizační tréninkový výstup na vrchol Hahlkogel (2655 m n.m.). Vyrazili jsme jenom nalehko z nadmořské výšky okolo 1200 m n.m.. Když jsme po krátkém zmatení směrů cestu konečně našli, byla celkem dobře značená výraznými červenými puntíky. Nám se nechtělo kroužit po serpentinách a několik desítek výškových metrů jsme si zkrátili přímým škrábáním se po čtyřech do prudkého kopce.


Weiße Wand - hezká ˝dvojka˝.
Tomáš a Eva.

Zaujaly mě papírky s rakouskými aforismy, které nás při výstupu doprovázely (např. Dívky jsou jako houby. Ty nejkrásnější jsou ty nejjedovatější.) Z rozcestí Saltel (1505 m) pokračovala široká pohodová cesta, ale velmi brzo byla vystřídaná úzkou pěšinkou a hlavně zvyšující se vrstvou mokrého bořícího se sněhu. Každého snad napadne v této chvíli otázka: "Kde mají sněžnice?" Odpověď je zcela jednoduchá: "Doma je jim dobře."


Letecký pohled na Huben.
Hahlkogel (2655 m n.m.).

Náš původní předpoklad, že v tuto roční dobu bude mrznout a sníh bude tvrdý pouze na mačky, se nepotvrdil. Na chatu Halhkogelhaus (2042 m) jsme se však ještě dostali. Odměnou byly krásné výhledy přes Őtztálské údolí na protější třítisícové vrcholy, ale našeho záměru výstupu na vrchol jsme museli vzdát. Příčinou bylo vedle nedostatku času hlavně lavinové nebezpečí mokrého sněhu, na které nás upozorňovali i místní horalové.


Protilehlý hřeben třítisícovek - Gamskogel, Lochkogel, Legerkogel, atd.

Cestou zpět do kempu jsme opravdu překračovali již spadlé laviny. Množstvím sněhu jsme poté využili k rychlému sestupu, naše boty se proměnily v lyže, cepín za brzdu a za chvíli jsme byli dole ve vesničce Huben (1189 m), kde jsme svlažili vyprahlá hrdla vším možným v místní putyce a po cyklistické stezce údolím to pak bylo již jen asi půl hodinky do kempu.


Jedno z menších lavinišť.


Pondělí 25.4.: Ráno se nám opravdu podařilo všechno potřebné na několik dalších dnů sbalit do čtyř batohů. Nastal den výstupu pod cílový vrchol. Autíčko jsme na několik dní zanechali svému osudu ve Ventu (1900 m), za kterým kousek silnice končí.


Ve Ventu (1900 m n.m.).

V chladném, ještě zimním, ale slunečném ránu nás uvítaly opuštěné impozantní vrcholy hor. Rychle jsme se s almarami na zádech stoupáním zahřáli. K horní stanici lanovky Auf Stablein (2356 m n.m.) jsme oproti další rychlosti vyběhli.


Tomáš, Martina a Eva.
U stanice lanovky Auf Stablein (2356 m n.m.).

Počasí se prudce obrátilo, viditelnost se výrazně snížila vlivem hustého sněžení na minimum a místo původně odhadované hodiny nám cesta k cíli - Breslauer Hűtte (2840 m), trvala asi hodiny tři. Namáhavý výstup byl provázen bořením se do hlubokého sněhu s nebezpečím lavin či ujetím s utrhnutým sněhem pár desítek výškových metrů dolů a velmi špatnou orientací. První zkoušku zvládlo horolezecké vybavení i my, řídící se Tomášovým heslem: "bylo by to přinejmenším trapné tu spadnout", a v pozdních odpoledních hodinách jsme se vyčerpáni vyškrabali doslova po čtyřech k chatě.


Docházíme k winterraumu.

Tak luxusní winterraum nikdo z nás nečekal! Několik nádherných prostorných dřevem obložených místností, veliká kamna, vybavená kuchyň, podkrovní ložnice. Navíc nás ještě přivítalo přímo vedro a skupinka podle řeči francouzských skialpinistů. Není divu, že jsme tu nakonec strávili tři noci. Podle zápisků v místní knize je winterraum volně přístupný každému po celou zimu bez nutnosti půjčovat si dole ve vesnici klíče.


Úterý 26.4.: Naši spolunocležníci nás probudili sice velmi brzo, ale všem nám chvíli ještě trvalo, než jsme se vyhrabali ze spacáků a vykoukli ven. Jaké však bylo naše překvapení, když místo chumelenice nás uvítalo sluníčko ve vší parádě. Rychle jsme se rozhodli toho využít a realizovat výstup na Wildspitze (3768 m n.m.).


Winterraum - příprava na odchod.

Ani tentokrát však nemrzlo, mačky nám byly na nic, zato sněžnice chyběly. Hluboké boření se nás, i když jsme se střídali, hodně unavovalo a čas tak rychle letěl, že jsme dnešní pokus o výstup museli vzdát. Nestihli bychom dojít na vrchol a ještě se za světla vrátit. Ale prošlapali jsme se alespoň výrazný kus cesty na zítra a zorientovali se přesně v terénu (opět vypomohli skialpinisti resp. stopy jejich lyží).


Talleit Spitze 3408 m n.m.
Vorderer Brochkogel 3565 m n.m.


 
Tomáš s Evou obdivují stěny Talleit Spitze.


Po čase se vynořil i vrchol Wildspitze.

Na lavičce na terase se nám krásně v teple slunečních paprsků odpočívalo. Odnesly to ale naše obličeje a další dny jsme si hráli na rudochy. Teplé počasí také přivábilo malého ptáčka, který se usilovně snažil svým nádherným zpěvem v okolní tichosti hor přivábit nejenom kamaráda, ale hlavně přivolat jaro a zrušit konečně tu letošní dlouhou vládu paní zimy. Odpoledne jsme ještě chtěli zdolat vrchol Urkundkolm (3100 m) tyčící se přímo nad chatou, ale nebezpečný sněhový hřeben nás již skoro na samém vrcholu nepustil dál.


Předvrchol Urkundkolmu, asi 3000 m n.m..
Tomáš uděluje rady, aneb akční foto pro maminku. :o)


Martina sestupuje k chatě.
Wildspitze v záři zapadajícího Slunce.


Nezapomenutelný pohled. Poslední paprsky Slunce se loučí s vrcholky protilehlých štítů.


Ve stredu 27.4. jsme vstali jako skuteční horalové v pět hodin a za svítání v mírném mrazíku, okolo –3 °C, jsme se vydali naší již známou prošlapanou cestou dobýt vrchol.


Svítání u Breslauer Hütte.

Mačky jsme sice tentokrát již využili, ale stejně jsme se dost bořili. Při výstupu na Wildspitze z této strany se nejdříve musí překonat sedlo Mitterkar (3468 m n.m.). Kousek před ním začíná ledovec, doporučujeme se rozhodně přivázat na lano.


Wildspitze - pohled od jihu.
Navazujeme se na lano.


Mapa okolí Wildspitze s vyznačenou trasou.
Výstup do sedla Mitterkar (3468 m n.m.).

Samotný výstup do sedla byl sice krátký (asi tak 200 m), ale zato velmi prudký (ještě že jsou čtyři končetiny, které se náležitě vybaveny mačkami a cepíny výborně osvedčily). Jak jsme se dozvěděli později, v létě je na této cestě velké riziko padání kamenů, v zimě se človek může pouze projet.


Pohled ze sedla k jihovýchodu.
Pauzička v sedle Mitterkar.


Výhled ze sedla k severu.

Za sedlem na nás čekalo překvapení v podobě několika skupinek skialpinistů, kteří se šplhali na vrchol od lanovky vedoucí z druhé strany. I když jsme takticky počkali, až nám prorazí stopu natěšeni, že se nám pak půjde lépe, nebylo nám to moc platné, bořili a ploužili jsme se za nimi pořád stejnou rychlostí. Byli jsme také pro ně atrakcí - takové blbce bez lyží ještě neviděli. My jsme jim zase v duchu nadávali, když nám v závěrečném prudkém zasněženém a skalnatém hřebínku překáželi v lezení a šlapali na lano.


Na ledovci, v pozadí Hintere Brochkogel (3635 m n.m.).
Závěrečný skalnatý úsek.

Sluníčko nám celý den přálo a výhledy z vrcholu Wildspitze (3768 m n.m.) byly na všechny strany úžasné.


Eva s Tomášem.
Martina a já.


Daleké rozhledy z vrcholu.

Bohužel silný vítr a pokročilá doba nás rychle vyhnaly na zpáteční cestu stejnou trasou. Prudké úseky z vrcholu i ze sedla jsme bez problémů slanili. A v podvečerních hodinách jsme si již užívali pohodičku ve vyhřátém a opuštěném winterraumu na Breslauer Hütte.


Sedlo Mitterkar a Hintere Brochkogel.
Trhlina v ledovci.


Slanění z Mitterkaru.


Čtvrtek 28.4.: Protože veškeré další vrcholy byly pro nás v této oblasti z důvodu závějí časově nedostupné a protože se opět zhoršilo počasí, rozhodli jsme se pro ústup zpět do Ventu stejnou cestou, jakou jsme k chatě stoupali. Z výhledů jsme opět nic neviděli. Viditelnost byla mizivá, lavinové nebezpečí vysoké, svahy prudké a batohy težké. Už jsme toho brodění se ve sněhu, místy i po pás, měli plné zuby. S batohem na zádech se dá zapadnout opravdu hodně hluboko a pak se člověk vůbec nemůže vyhrabat ven. Naštěstí v nižších polohách nás již doprovázel jenom déšť. Autíčko na nás ve Ventu trpělivě čekalo a odvezlo nás do našeho starého známého kempu. Při večerním odpočinku každý oslavil výstup podle vlastní chuti - pivečko, vínečko, pohodička ve stanech

Pátek 29.4.: V noci se na nás přihnal alpský déšť, který ani po ránu docela nepřestal. Nikomu z nás se v tomto počasí nechtělo už nikam chodit, sbalili jsme se, rozloučili se s naší milou paní kempovou a vyrazili zpátky domů. Všichni v Rakousku se ten den asi vydali na cesty, protože zácpy byly opravdu příšerné, ale ve večerních hodinách nás přeci jenom matička Praha uvítala v celé své kráse.

Největší poučení, které jsme si všichni z této nakonec úspěšné výpravy odnesli, je nepohrdat v Alpách ani v dubnu snežnicemi a určitě se s nimi vláčet. Vyplatí se to.

[ Na úvodní stránku ]   Martina & Horal Fanda - sepsáno 26.7. 2005